Sálová sestra, instrumentářka, perioperační sestra – termínů je mnoho a laik se v nich může jednoduše ztratit. Můžete na začátek objasnit, jaký je mezi nimi rozdíl?
V podstatě všechny znamenají to stejné, zjednodušeně řečeno se jedná o sestry, které se starají o bezproblémový průběh operace, včetně toho, co se odehrává před i po ní. Pojem sálová sestra je spíše hovorový, dnes je správný termín perioperační sestra. V rámci provozu se pak rozděluje instrumentující a obíhající nebo také cirkulující sestra, někdy je možné se setkat s označením nástrojová sestra.
A co má která z nich na starost?
Nástrojové sestry jsou ty, které pracují na oddělení centrální sterilizace a zajišťují sterilitu nástrojů pro operační sály. Instrumentující a obíhající sestry pak pracují přímo na operačních sálech. Instrumentářka je ta, která stojí celou dobu operace po boku lékaře-operatéra a podává mu nástroje. Obíhající sestra je spojkou mezi sterilním a nesterilním prostředím operačního sálu a je podporou instrumentářky, ale i celého operačního týmu – připravuje sál před operací, chystá nástroje, je k dispozici, pokud je potřeba něco podat. Tato dvojice – instrumentářka a obíhající – spolupracují opravdu velmi úzce, jejich dvojice je v zásadě neměnná a pracuje stále spolu. Musí si navzájem věřit, znát se a vědět, co ta druhá potřebuje, aby z provozního pohledu společně dokázaly zajistit hladký průběh celé operace.
Co všechno musí sestra, která pracuje na operačních sálech, umět?
Samozřejmě musí znát instrumentárium, tedy operační nástroje, a také provoz na operačním sále doslova od A do Ž. Ačkoli u operačního výkonu je vždy celý tým, který tvoří většinou osm lidí, perioperační sestra je vždy tou, na kterou se všichni obrací, pokud nastane jakýkoli problém. Jako sálové nebo správně perioperační sestry jsme na sálech každý den a jejich provoz tak musíme znát nejlépe – co se kde nachází, kde se co zapíná a vypíná, který čudlík kdy zmáčknou a kam sáhnout, pokud někdo něco potřebuje.
Takže je potřeba znát i postupy operací?
Ano, základní postupy znát potřebujeme. U nás na centrálních operačních sálech operují gynekologové, chirurgové, urologové a ORL. Každý obor a každá operace má svá specifika a své nástroje. A operační sál na to musí být nachystaný. Proto se seznamujeme s operačním programem den dopředu, abychom věděly, co nás čeká, a vše na každý výkon nachystaly. Sály jsou u nás tři a za normálních okolností se dělá deset nebo dvanáct operací denně. Při samotné operaci pak musíme být o krok napřed před operatérem, vědět, co bude následovat, abychom připravily nástroje, které jsou k dané části operace potřeba, pak správně operatérovi nástroje podávat. Je taky nutné, abychom se po celou dobu maximálně soustředily, sledovaly a naslouchaly, abychom mohly včas reagovat.
Z televize všichni máme nějakou představu, jak to asi při operaci probíhá, a tak se nejde nezeptat – vypadá to v realitě podobně? Opravdu zaznívá „skalpel, prosím“, hraje hudba a počítají se všechny nástroje? :-)
V situacích, které jsou na sále běžné, už zkušená perioperační sestra ví, co podat, když operatér natáhne ruku. A lékaři si o ně běžně říkají :-) Je ale pravda, že s příchodem covidu a nošením respirátorů, přes které je špatně rozumět, je komunikace na sále trochu ztížená a musíme se o to více soustředit, co kdo říká. Co se týče hudby, záleží na operatérovi – někdo má rád puštěné rádio, někdo radši úplné ticho. Záleží také na náladě a samozřejmě druhu výkonu – jestli je akutní, nebo se jedná pouze o něco malého. A ano, před výkonem a během něj se počítají nástroje, operační roušky… Nic nesmí chybět. Operace se nemůže ukončit bez toho, aby všechno sedělo. To je mimo jiné také naše práce.
Stát na nohou, soustředit se, být ve střehu, předvídat, to všechno i dlouhé hodiny v kuse. Jak moc je to náročné?
Je pravda, že ze začátku, když jsem nastoupila na centrální operační sály, jsem chodila domů unavená – ne fyzicky, ale psychicky. Je to ale jen otázka času a člověk si zvykne, že po dobu operace musí mozek pořád jet a pracovat na 100 %. A nyní je to naopak to, co mě na téhle práci baví.
Původně jste však na operační sály nemířila…
Na sály mě vlastně dovedl osud. Jak se říká, když se zavřou jedna vrátka, otevřou se jiná. Původně jsem pracovala na gynekologii, kde však po návratu z mateřské dovolené už nebylo místo, a tak jsem nastoupila na ORL oddělení. Toto oddělení v naší nemocnici operuje na centrálních operačních sálech, a právě tady jsem se seznámila s prací perioperační sestry a vystudovala specializační kurz. S příchodem pandemie jsem pak nějaký čas strávila na lůžkovém covidovém oddělení, kde to bylo opravdu vyčerpávající. A pak přišla nabídka k práci na centrálních operačních sálech a já ji ráda přijala.
Máte zkušenosti z ambulance a lůžkového oddělení, kde jste denně komunikovala s pacienty, nyní s nimi tolik v kontaktu nejste. Jak tento rozdíl vnímáte?
Možná je to způsobeno tím, že mojí poslední zkušeností byla práce na covidovém oddělení, ale perioperační péče mě baví víc. Není to stereotyp, není to rutina. Přestože s pacientem napřímo nekomunikuji, musím ho vnímat, protože je v tu chvíli plně odkázán na naši péči a nemůže nám říct, co a jak chce, co se mu líbí a co ne. My jsme tam od toho, aby se cítil co nejpohodlněji, i když jen na malou chvíli. Kromě toho je zajímavé a posilující podílet se na léčbě člověka. A samozřejmě nejkrásnější je, když se narodí miminko, protože se u nás provádí i císařské řezy. A líbí se mi i to, že přítomnost na sále neustále nutí člověka přemýšlet, být ve střehu, reagovat.
Taková práce je dost specifická a asi ne úplně pro každého…
Ano, je to svým způsobem práce plná adrenalinu. Perioperační sestra by proto měla být klidná a mírná, musí umět mlčet – u výkonu nemůže být hádavý typ, který si bude prosazovat svoji. Zároveň musí být zručná, umět reagovat ve vypjatých situacích, nezaleknout se a umět vyřešit problém, pokud je to v jejích kompetencích. Mít sebekontrolu, ovládat se, protože prostě nejde odejít od stolu. Je pravda, že sama o sobě jsem si nikdy nemyslela, že bych to zvládla, a když jsem nastoupila na centrální operační sály, opravdu jsem se bála. Ale ustála jsem to. U operačního stolu totiž člověk pozná sám sebe, jestli umí reagovat, co v něm je a jaký opravdu je.
Jak se vzdělávají perioperační sestry?
Na operačních sálech pracují všeobecné sestry a sestry-specialistky v perioperační péči. Na všeobecnou sestru při specializovaných výkonech však musí na operačních sálech vždy dohlížet sestra-specialistka, tedy tzv. perioperační sestra. Získat specializaci v perioperační péči lze v současné době dvěma způsoby. Prvním z nich je absolvování specializačního vzdělávání, které trvá 18 až 24 měsíců a zahrnuje teoretickou i praktickou výuku. Druhým způsobem je prezenční nebo kombinované studium navazujícího magisterského oboru Specializace v ošetřovatelství – Perioperační péče. Jedinou institucí, která v současné době nabízí tuto formu studia, je Fakulta zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Do toho, jak se na této fakultě perioperační sestry vzdělávají, můžete nahlédnout zde.
